Rock Point Horská výzva - Šumava 2013

7. -8. 6. se konal další díl ze seriálu Rock Point Horská výzva. Tentokrát na Šumavě. Pojďme se pročítat řádky plných námahy a kilometrů!


Informace pro začátek

Výškový profil závodu

Výškový profil závodu

Co to vlastně ta Horská výzva je? Jde o 3dílný seriál v horském běhu/trekingu dvojic, jehož hlavním pořadatelem jak už z názvu vyplývá, je firma Rock Point. Je možné účastnit se závodů long, half, nebo dogtreking. Kromě druhého závodu na Šumavě se konal jeden závod již v dubnu v zasněžených Jeseníkách a další se bude konat v srpnu v Krkonoších.

Začátek na konci…

kouzelné Šumavské ráno

kouzelné Šumavské ráno

Naše účast na této akci měla počátek snad ještě v neúspěšném pokusu o zdolání Beskydské sedmičky. Tehdy jsme to zapíchli cca 10 km před cílem. Tenkrát mi Tom říkal, že má aspoň motivaci natrénovat na další ročník. Od té doby udělal velký skok, začal se mnou běhat, běhá delší a delší trasy, více se hýbe, změnil jídelníček a nyní je tak „nadržený“, že by objížděl všechny možné závody. Napadlo ho, že tohle by byla dobrá průprava na Beskydskou sedmičku. Kilometráž závodu long na Šumavě byla 74 km a převýšení činilo 3748 m s limitem 24 hodin. Oprášili jsme tedy název týmu Ležící Spící Trudomyslníci a vyrazili na Šumavu!

Basecamp à la Tony Krupicka

Krupicka vs Ležící Spící Trudomyslníci

Krupicka vs Ležící Spící Trudomyslníci

Z Brna do Zadova, kde závod startoval i končil, je to docela „štreka“. Jet skoro 300 km a pak závodit, není zrovna náš šálek CHIA semínek, a tak se Tom rozhodl upravit jeho Volkswagen Touran na betelnou káru à la Tony Krupicka. Před odjezdem vymontoval zadní sedačky, volná místa vystlal polystyrenem, a tak vznikl úžasný prostor pro spaní, převlékání, dalo se zde pohodlně najíst a hrát i karty apod. Prostě tak, jak využívá svého Chevroletu známý ultramaratonec Anton Tony Krupicka. Závod začínal v pátek 7. 6. ve 23:30. Vyrazili jsme již ve čtvrtek kolem 19:00. Využili jsme noclehu u mé sestry poblíž Tábora a zbytek trasy dojeli v pátek. Měli jsme tak v pátek v Zadově plno času.

Logo závodu RockPoint Horská výzva

Logo závodu RockPoint Horská výzva

Čas jsme využili jako horolezci. Ti si často nastoupávají výškové metry již v okolí basecampu. My se po jejich vzoru procházeli po Zadově, který zrovna není na rovince :- ) Narazili jsme na jednoho závodníka, který když viděl, že Tom měl triko z Beskydské sedmičky, ihned se s námi dal do řeči. Z toho co vykládal, měl naběháno a naježděno na kole oproti nám tak na 16 let dopředu. Ale nikdy se takového závodu neúčastnil, a tak když viděl nás, šel se tak nějak ubezpečit, jaké to je a zda to zvládne! Paradoxní situace, že my, takoví „grýnhorni“, jsme dávali rady takovému „starému harcovníkovi“.

Po vyzvednutí startovních čísel a startovního balíčku už jsme čas trávili hraním karet, posloucháním CD s Mirkem Donutilem, poleháváním a spaním v našem „multivanu“, který parkoval asi 60 metrů od startu a cíle.

Rodinná atmosféra

malebná Šumavská luka

malebná Šumavská luka

Oproti Beskydské sedmičce to tu působilo jako takový rodinný závod. Ve všech kategoriích (long, half, dogtreking long a dogtreking half) bylo údajně přihlášeno cca 600 závodníků. Z toho každý závod začínal v jinou dobu. První startoval závod long 23:30 po něm cca 23:50 dogtreking long a druhý den dopoledne závody half. Proto byla kolem půl dvanácté večer na startu taková větší skupinka lidí. Podle výsledků tak cca 187 dvojic mužských, ženských i „míchaných“. Závod odstartoval Honza „Tráva“ Trávníček „kopcolezec“, který si před rokem vyšlápl s Radkem Jarošem na Annapurnu. Masa lidí se dala do pohybu a největší dravci jako Vabroušek s Cyprou se hrnuli kupředu. Tom reagoval slovy: „Tyjo oni všichni fakt běží.“ Naštěstí všichni neběželi, a tak jsme se brzy octli na chvostu průvodu, který šel tak nějak svým tempem a za ničím se nehnal.

Ti nás už minuli, ne?

Malý Kozí hřbet na Šumavě

Malý Kozí hřbet na Šumavě

Štrádovali jsme si tak klidnou nocí a najednou kolem nás proběhl člověk se psem… Byl to první účastník závodu v dogtrekingu, který už stíhal chvost účastníků závodu long. Nešlo o nikoho jiného než pro dogtrekaře známého Adama Krutiše. Pak kolem nás začali běhat lidi v kompresních fuskách, šortkách, od hlavy k patě oháknutí do hader od Salomonu, Adidasu apod. „Vždyť ta ženská v sukýnce a salomonkách nás míjela hned na startu ne?“ Z jedněch závodníků vypadlo, že na jednom místě jich hodně „zakufrovalo“ a zašlo/zaběhlo si cca 10 km…
No byl jsem docela rád, že jsme to celé neběželi, protože když člověk jde, přece jen fáborky a trasu vnímá líp, než když běží. Nicméně i my jsme se na jednom rovinatém úseku nechali strhnout a dali se do běhu.

Vybrakovaná občerstvovačka

ranní opar na Šumavě

ranní opar na Šumavě

Přes dědiny Úbislav a Javorník a Klostermannovu rozhlednu jsme si to šinuli do Řetenic, kde se na 22. kilometru nacházela první občerstvovací stanice a kontrolní „čekpojnt“. V lese nad Řetenicemi začalo pomaličku šírat. Limit pro kontrolu byl na tomto místě uváděný 7:30. Vzhledem k tomu, že jsme tam dorazili kolem čtvrté ranní, tak jsme měli docela slušný náskok. Bohužel, i když jsme nedorazili mezi posledními, tak tahle občerstvovačka byla asi vzata útokem hladových a bloudících dravců. A tak se tu nacházel pouze čaj, pár mís s piškoty a pár skrojků salámu. Hlavně žádná voda na doplnění!

ranní svit na Šumavě

ranní svit na Šumavě

No nic, sezobli jsme, co se dalo, a já se začínal v duchu chválit, jaký to byl tah, vzít do půl litru nápoj z CHIA semínek. Cesta pak vedla údolíčkem po naučné stezce a s nadcházejícím dnem se nám i přes chlad v údolí vlévala do žil nová krev. A tak jsme velkou část zdolali během. Pod Malým Kozím Hřbetem už začínaly první sluneční paprsky pronikat skrz tichý les, a ukazovaly nám tak nádhernou hru barev. Na Malém Kozím Hřbetu se nachází něco jako nějaká osada. Pár chat-chalup, domků a jedna krásná kaple. To všechno s brzkým ranním svitem působilo (aspoň na mě) naprosto úžasně!! Cestou přes Flusárnu na další občerstvovačku a „čekpojnt“ na Zhůří jsme už maličko pletli nohama. (A to neumím držet pletací jehlice ani v rukou :- ))

Tady už to bylo lepší. Po 35 km jsme se napili čaje, snědli pár výborných koláčů, piškotů, k salámům byly už rohlíky, nějaké to ovoce. Zkrátka to tu bylo mnohem lepší. Až? Na vodu! Taky žádná k dobrání. Chvilku jsme si tu odpočali a potom mazali do nádherného údolí řeky Vydry.

Zdravo drugari! 

řeka Vydra

řeka Vydra

Cesta do údolí vedla přes krásně prosluněnou louku, kde jsme narazili na jednu maličkou chatku, u které bylo zaparkované velmi luxusní Audi. Takový velký kontrast se jen tak nevidí, ale nebyl čas zkoumat, jestli sem to auto dojelo opravdu „po svých“, nebo se tu nějak „vysublimovalo“, a tak jsme šli dál. 

Údolí řeky Vydry je kouzelné. Úplně jsem na těch velkých šutrech viděl Zdeňka Svěráka s malým Koljou a v uších mi znělo „vydra kaput?“ Po chvilce jsme narazili na pramen (snad pitné) vody. Rozhodli jsme se doplnit vodu zde, kdyby se náhodou situace na občerstvovačkách opakovala. Cestou na Jelenov (43 km a další kontrolní bod) už Tomovi asi malinko „hrabalo“ a neustále mě oslovoval donutilovským „zdravo drugari!“ Chvíli jsme si tak vyměňovali jednu hlášku za druhou, než se před námi objevil kontrolní bod a já pozdravil obsluhu „zdravo drugari!“ Tady, i když to byl jen „čekpojnt“, tak už byla kvanta ionťáků, takže tekutiny se daly doplnit velice dobře. No, škoda, že už máme sebou tolik vody, že?  :- )

Bude-li pršet, zmokneme

Šumava-Kašperské hory

Šumava-Kašperské hory

Cesta vedla dál přes dědinu Srní a podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. V nohách už jsme měli kolem 50 km, a tak už jsme se opět maličko „courali“. Každopádně přišla „vláha od Alláha“ z nebes a začalo docela dost pršet. Chladivý déšť, který přišel po parných chvílích, byl jako koňská dávka endorfinů. Jen jsme s Tomem na sebe mrkli a zbytek úseku jsme až k další kontrole (55 km Rokyta), na malé výjimky běželi. Tam jsme se pod stanovým přístřeškem převlékli do suchého, vypili několik deci ionťáků a čekali. Mezitím se déšť maličko uklidnil a my vyrazili vstříc poslední dávce cca 20 km. Cestou jsem se snažil trošku odlehčit atmosféru, ale osvědčené hlášky nezabíraly. Přistoupil jsem teda k mlčícímu Tomovi a pronesl tu nejnemožnější větu: „Tome, měj kurva trochu radost!“ 

Šumava-Kašperské hory

Šumava-Kašperské hory

Úsměv na Tomově rtu měl za účinek to, že jsme přidali na tempu a došli jednu dvojici před námi. Před Filipovou Hutí jsme objevili u cesty kroupy, které se tu držely po předchozí přeháňce.
Na Kvildu jsme se táhli jako smrad a nohy jako kdybychom tahali z medu, ale i tak jsme trošku mákli a na občerstvovačku jsme došli s dalšími dvěma páry, které jsme dostihli. Poslední občerstvovačka byla vybavena nejlépe. Plno jídla, pití, prostě všeho. Bylo tu hodně závodníků a hodně jich to zde, 10 km před cílem zabalilo a nechalo se odvést autobusem. My něco málo pojedli, protřepali a namazali unavené svalstvo a Tom si stihl i schrupnout. Poté jsme vyrazili na poslední pasáž závodu.

Pravda, vleče se to, kdybychom měli míč…

Vítězná dvojice Petr Vabroušek a Zbyněk Cypra

Vítězná dvojice Petr Vabroušek a Zbyněk Cypra

Ten, co vymýšlel trať, musel být buď masochista, nebo člověk se zvláštním smyslem pro humor, kterému já rozhodně neholduju :- ) Cesta vedla po žluté až pod vrchol Přilba. Zde se napojila na zpevněnou cestu, která vedla jako přímka na vrchol a z vrcholu až nad Zadov. Na mapě je to velmi dobře patrné. Tato cca 4 km dlouhá trasa se táhla jak týden před výplatou. Pod kopcem si myslíte, že vidíte vrchol a on je to „předvrchol“. A když člověk šel z kopce, tak nějak pořád vyhlížel světlo na konci tunelu, které ne a ne přijít. Zkoušeli jsme počítat kroky, ale ono počítat do 3-4 tisíc nás přestalo bavit asi u čísla 400. 

Každopádně všechno má svůj konec, i tato cesta. Stanuli jsme na asfaltce nad Zadovem, po ní přišli ke sjezdovce se skokanským můstkem a po ní už šusem (bez lyží) do cíle. V cílové rovince jsem slyšel něco jako „poskakující batoh.“ Ohlédl jsem se a Tom se rozhodl, že závod zakončíme ve stylu jamajských sprinterů a do cíle sprintujeme. Na cílový koberec jsme šlápli v čase 20:48:07 od začátku závodu. Za to jsme sklidili potlesk (ne plných tribun) od pár lidí z týmu pořadatelů a přilehlého občerstvení. Ucvakli nám čipy z bot a potěšili nás zprávou, že je možnost se zdarma v nedalekém hotelu osprchovat.

Oficiální video ze závodu

 

Vyzvedli jsme si ještě jídlo a pití, které obdržel každý účastník závodu, sedli do auta a jeli smýt ze sebe prach a bláto z šumavských cest! V mužské kategorii jsme byli poslední, kteří „dobro došli.“ Všichni ostatní vzdali. Po nás ještě došly tři smíšené dvojice. Takže v mužské kategorii z toho bylo 92. místo ze 114. Jinak celkově jsme skončili na 145. místě ze 187 (počítáno i s těmi, kteří nedokončili). Každopádně díky tomu, že Tom jel posledních 20km „na vlkovi“, jsme sami sebe dekorovali na absolutní vítěze na 20km ve „Wolftrekingu dvojic“ :- )

Vítězi se stalo stejně jako v Jeseníkách duo Vabroušek-Cypra s (pro mě úžasným) časem 7:49:36!
Gratulace je po takovém výkonu na místě!

Co nám to přináší?

Možná se někdo ptáte, proč to všechno děláme? Podstupujeme? Myslím, že (aspoň u mě) je v tom takový mix toho, jako pocit poznání, čeho všeho je člověk schopen, překonání sebe sama, svých limitů. Dan Přibáň o své cestě s trabanty napříč Afrikou řekl: „Říkali nám, že to nejde …“ Takže prostě dokázat, že něco, co se zdá nemožné, lze překonat! Stačí chtít a mít pevnou vůli! Ale hlavně! Musí vás to bavit! Musíte mít radost z toho, co děláte, z pohybu, přírody apod. Pokud vás to bude bavit, neskutečně si to užijete! Ano, jsou tam i nějaká negativa, ale ta vždy odezní a v hlavě zůstane jen to krásné! Člověk to musí hlavně zkusit, zažít, a pak ho to úplně pohltí. Navíc si myslím, že pokud se člověk takto překonává, dokazuje si sám sobě, že zvládne víc, než si myslí, tak ho to posílí i v osobním životě.

Video od autora článku

 

Já říkám, že na světě jsou tři druhy lidí. Jedni jsou ti, co se těchto úžasných závodů účastní. Druzí jsou ti, kterým když řeknete, že jste byli na takovém závodě, řeknou něco jako: „wow, hustýýý, to muselo být super, seš dobrej, krutý“ apod. a vyptávají se, zajímají se. Poslední skupina řekne: „Ježkovy voči, to já bych chcípl hned na startu. Seš blázen!“ 

Tak co, kam patříte vy? ;-)

Závěrem už snad jen! V září ahoj na B7!!!

Zdroje:

autorovy paměti, youtube.com, horskavyzva.cz

Foto:

Jiří Vaněk-Ajkir ®, horskavyzva.cz


Jiří Vaněk-Ajkir ®


Diskuze k článku


Soubory:

Akce:


Facebook staňte se našimi fanoušky

Novinky sledujte nás na Twitteru

Spolupracujeme:


 

Kalendář

« Červenec/2018 »
Po Út St Čt So Ne
1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31