Borneo očima cestovatele Michala

Taky jste jako malí trávili večery nad otevřeným atlasem a jezdili prstem po mapě světa? Tak pojďte a navštivte ta nejzajímavější místa společně s námi a s cestovatelem a fotografem Michalem.


Jako malý kluk jsem trávil večery nad otevřeným atlasem a jezdil prstem po mapě světa. Vždy mě zajímalo, jak to asi vypadá v těch velkých zelených plochách táhnoucích se kolem rovníku od Ekvádoru po Novou Guineu. O dvacet let později sedím v letadle do Sarawaku, malajského státu ležícím na třetím největším ostrově světa - Borneu.

Přípravě před cestou jsem nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Co mi však utkvělo v hlavě, je jiný vízový režim ostrovních států Sabah a Sarawak od západní Malajsie. Místo 90 dní bych měl dostat razítko pouze na třicet a proto mě překvapuje, že se bez jakékoli kontroly ocitám před budovou letištní haly. Zvláštní, asi nějaká novota, nicméně pro turisty velmi příjemná.

Základní informace

Borneo je po Grónsku a Nové Guinei třetím největším ostrovem světa. Politicky je rozděleno mezi tři státy: Indonésii (pokrývá 73% rozlohy), Malajsii (26%) a Brunei (1%). Borneo či Kalimantan jsou synonymy, přičemž druhý výraz se používá zejména v Indonésii. Nejvyšším bodem ostrova a celé jihovýchodní Asie je Mount Kinabalu 4095m n. m ležící na severovýchodě země, v malajském státu Sabah.

Krajina v okolí města Kuching směrem na jih, k hranicím s Indonésií.

Krajina v okolí města Kuching směrem na jih, k hranicím s Indonésií.

Přestože v Malajsii dominuje Islám, Sarawak je jediným malajským státem, ve kterém převládá křesťanství. Nevraživost lidí ze Sarawaku vůči vládě v Kuala Lumpur je citelná, vždyť zhruba 90% příjmů ze zdrojů získaných na Borneu (zejména těžby dřeva a ropy při pobřeží) končí v západní Malajsii. Zvyšující se disparita životní úrovně, v minulosti slíbená autonomie na Malajsii, či stále častější pošlapávání lidských práv (zejména svoboda slova) může být v budoucnu příčinou k nepokojům a snahám o získání nezávislosti.

Letenky

Pokud využijete pravidelných speciálních promoakcí, dá se zpáteční letenka z Prahy na jeden z hubů v jihovýchodní Asii pořídit do patnácti tisíc. Další navigace v regionu a návštěva prakticky jakéhokoliv místa je díky velmi dobrému pokrytí nízkonákladovými společnostmi velmi jednoduchá a finančně dostupná.

Nejlepšími výchozími body pro další cestování jsou Bangkok, Kuala Lumpur či Singapur. Každé z těchto letišť je základnou pro jednu významnou nadregionální aerolinku s cenově dostupnými tarify.

Na Borneu

Slabě prší, Borneu vládne již několik týdnů období dešťů. Zkouším proto dobročinnost místních a na výpadovce od letiště nastavuji palec. Nečekám ani minutu a mířím nákladním autem do samého centra hlavního města. Zatím pouze mířím, ale nejedu – silnice jsou přeplněné automobily a nic nenapovídá tomu, že se nacházím na periferii Asie a jen pár desítek kilometrů od mé autosedačky se někde v pralesích stále potulují potetovaní Dayakové, vybaveni primitivními zbraněmi a lov divoké zvěře je jejich obživou…

Borneo už dávno není jen venkov - Ranní pohled na panorama mrakodrapů v hlavním městě státu Sarawak, Kuchingu.

Borneo už dávno není jen venkov - Ranní pohled na panorama mrakodrapů v hlavním městě státu Sarawak, Kuchingu.

Navigace po městě je díky řece a okolním mrakodrapům jednoduchá. Bez mapy nacházím turistické centrum sídlící v bývalé soudní budově, která odkazuje na zdejší evropskou koloniální minulost - antické sloupy, barokní věž s hodinami, podloubí a dřevěné promenády spojující jednotlivá křídla komplexu.

V turistické kanceláři se registruji pro vstup do Národního parku Bako, zjišťuji informace o regionu, získávám zdarma kopii mapy a peláším do čínské čtvrti, kde na mě zajisté čeká pěkně propečené vepřové. Vůně masa mě neomylně vede až do jedné z restaurací, kde se od brzkých ranních do pozdních večerních hodin schází početná čínská komunita u silného vývaru, propečeného bůčku, polévky z vnitřností a dalších dobrot. Trochu mi čínská kuchyně připomíná tu českou – obě zapomněly na zeleninu.

Jednou z nejstarších částí Kuchingu je čínská čtvrť, ve které kromě restaurací najdete i tradiční řemeslné dílny - například výrobce luxusních rakví.

Jednou z nejstarších částí Kuchingu je čínská čtvrť, ve které kromě restaurací najdete i tradiční řemeslné dílny - například výrobce luxusních rakví.

Hop a je tu lidoop

Mnoho lidí si spojuje Borneo s pralesy, ve kterých žijí orangutani (mimochodem orang utan znamená v místním jazyce lesní muž). Kvůli hladu po surovinách však drahocenných pralesů na Borneu povážlivě ubývá a vykořistění orangutani tak končí v lepším případě v záchytných stanicích a rezervacích, kde čekají na navrácení do volné přírody. Jedním z takových center je Semenggoh, necelých 30 km jižně od Kuchingu.

Jedním z významných zdrojů příjmu do státní kasy je těžba dřeva. Bohužel nedochází k obnově pralesa, ale osazování míst palmou olejnou. Na snímku město Kapit ležící na řece Rejang.

Jedním z významných zdrojů příjmu do státní kasy je těžba dřeva. Bohužel nedochází k obnově pralesa, ale osazování míst palmou olejnou. Na snímku město Kapit ležící na řece Rejang.

Po hodině jízdy autobusem společně s dalšími cestujícími vystupuji před hlavní branou rezervace. V této části světa turisté platí na vstupech oficiálně násobky toho, kolik platí místní, ale zdá se, že jsou s tím všichni smířeni. Za pár desítek minut nás čeká ranní krmení a šance, že spatříme polodivoké orangutany.

Postupuji s nepočetnou, avšak mezinárodně velmi různorodou skupinkou lesem až k místu, kde je pro orangutany připraveno několik kilo ovoce. Šťavnatá a voňavá snídaně plná tropických plodů by je mohla přilákat. Čekáme přes půl hodiny a žádný lesní muž se neobjevuje. Průvodce dokonce zkouší napodobit hlas orangutanů, ale přes všechny pokusy je to marné.

Po hodině postávání a zírání do korun stromů to vzdáváme a vracíme se k bráně. Prý to můžeme zkusit ještě odpoledne na dalším krmení a vstup znovu platit nemusíme. Jsem skeptický, ale nemám nic lepšího na práci, takže proč vlastně těch pár hodin nevydržet.

Ranní bezvýsledné čekání v rezervaci. Ani hromada plná ovoce orangutany nepřilákala.

Ranní bezvýsledné čekání v rezervaci. Ani hromada plná ovoce orangutany nepřilákala.

O čtyři hodiny později se naše skupina rozrostla o několik rodin. Přibylo dětí a přibylo povyku. Pokud tentokrát spatříme orangutany, tak jedině v případě, že jsou hluší a extrémně hladoví. Znovu propadám skepsi. Šourám se zhruba v polovině naší početné skupiny, když vpředu slyším nějaké ruchy. Zrychlím krok a připravuji si fotoaparát. Konečně! Na laně visí samice s mládětem! Zdá se, že jim přítomnost turistů vzdálených dvacet metrů od hostiny vůbec nevadí.

Zatímco si oba pochutnávají na banánech a ananasech, pozoruji je hledáčkem fotoaparátu a mačkám spoušť. Zhruba hodinu je máme oba přímo před sebou. Jsme jim volní, matka se soustředí na šťavnaté ovoce a nechává prcka hrát si a dovádět na laně, větvích a jí samotné. Ačkoliv se nacházíme „jen“ v rezervaci a někteří místní orangutani jsou poměrně zvyklí na lidi, je to neuvěřitelný pocit vidět je v lese bez plotů a mříží. Navíc někde opodál nás možná pozoruje vůdce tlupy - dominantní samec jménem Richie.

Rezervace Semenggoh a její vzácní obyvatelé orangutaní samice s mládětem.

Rezervace Semenggoh a její vzácní obyvatelé orangutaní samice s mládětem.

Stav pralesa

Malajská vláda tvrdí, že zhruba 70% pralesa na Borneu je stále zachovalých, původních. Avšak neoficiální statistiky hovoří o pravém opaku – 70% původního pralesa je zničeno. Země stejně jako ostatní rozvíjející se regiony trpí znečištěním ze stále se zvětšujících měst a nepřipravenost infrastruktury pro nakládání s odpady a odpadní vodou situaci zejména v řekách moc nezlepšuje.

Národní park Bako

Borneo pokrývá stále ještě ohromná plocha pralesů, které jsou většinou bez místního průvodce pro nezkušeného turistu zcela nepřístupné. Pohyb v terénu je díky tropickému klimatu, tedy vysoké teplotě a téměř 100% vlhkosti, vyčerpávající. Na bloumání terénem od vesnice k vesnici nejsem vybaven, protože tentokrát cestuji nalehko pouze s foťákem a malým batohem.
Vrchní partie národního parku přechází z deštného pralesa do pásů suchomilné vegetace.

Vrchní partie národního parku přechází z deštného pralesa do pásů suchomilné vegetace.

Zhruba 40 kilometrů severně od města Kuching leží Národní park Bako. Zalesněný poloostrov, který je obklopen mangrovy, plážemi a útesy. Když jsem zvážil své zkušenosti s pobytem v džungli, vybavení a rozpočet, který by spolkl průvodce, rozhodl jsem se pro Bako – nejstarší z národních parků státu Sarawak. Najdete v něm naprostou většinu rostlin, včetně těch masožravých, které na Borneu rostou.

Park je také domovem extrémně ošklivých a ohrožených kahau nosatých nebo hulmanů stříbrných či mnou velmi neoblíbených makaků jávských. Bako pokrývá plochu necelých 30km2a i přes poměrně malou rozlohu se jedná o velmi rozmanité území. Během jednoho treku projdete deštným pralesem, prosluněnou buší, spláchnete pot pod vodopádem a zcela jistě potkáte některou z výše zmíněných opic, vousaté prase nebo nepřeberné množství hmyzu.
Prase vousaté na jedné z pláží parku Bako. Přestože jde o divoká zvířata, na lidi si poměrně zvykla.

Prase vousaté na jedné z pláží parku Bako. Přestože jde o divoká zvířata, na lidi si poměrně zvykla.

Ráno zamykám bungalov a s kopií mapy v ruce si vybírám jeden z 10 treků. Chci se dostat na pláž? Vzhledem k vedru asi ano. Nejsem ranní ptáče a slunce už je poměrně vysoko…Z kempu mířím podél pláže a mrtvých mangrovů pod skály, kde začíná můj dnešní hike. Děsná vlhkost – po pár desítkách výškových metrů je mé triko durch. Všude přítomný řev cikád a co několik metrů překračuji nekončící proud pochodujících mravenců. Vůně kapradin, hub a mokrého dřeva se po pár stech metrech mění ve vůni bylin, snad vavřínu a proschlé kůry. Z deštného pralesa do buše za pár minut.
Pohled na mrtvé mangrovy není vždy tak idylický. Během odlivu se pobřeží mění v jedno velké bahno.

Pohled na mrtvé mangrovy není vždy tak idylický. Během odlivu se pobřeží mění v jedno velké bahno.

Je pravé poledne a slunce už slušně pálí. V nohách mám několik kilometrů a před sebou žádný stín. Dostávám se na útes a pode mnou se rozprostírá dnešní cíl - pláž, kterou budu mít snad úplně pro sebe.

Nejlepším způsobem jak zvládnout cestování v exotických zemích je podvolit se místním podmínkám tzn. přizpůsobit se, a tak volím to, co by volili místní – siestu. Po krátkém spánku se jdu osvěžit do moře, ale po chvíli se má pozornost upíná k mému batohu. Jsem přepaden! Ti úlisní makakové, mnou právem nenáviděné opice, se mi přehrabují ve věcech, odhazují fotoaparát do písku, kradou žvýkačky a sušenky. Řvu a běžím zpět, zatímco opice vítězoslavně prchají do bezpečí na skály.

Pohled z útesu na konec jednoho z treků – písečnou pláž, kde vás zpovzdálí pozorují makakové. Bacha na ně!

Pohled z útesu na konec jednoho z treků – písečnou pláž, kde vás zpovzdálí pozorují makakové. Bacha na ně!

Noční prales

Jedním z nejsilnějších momentů v národním parku je noční návštěva pralesa s průvodcem. Jelikož je většina obyvatel kempu unavená z celodenního putování, scházíme se pouze tři. O to víc se nám může průvodce jménem Chin věnovat. Nemáme v plánu se vydat daleko, to zajímavé je nám na dosah, avšak ukryto pod rouškou tmy. Je to až neuvěřitelné, ale Chin přesně ví, kde má jakou potvoru hledat.Naše minivýprava začíná již v kempu - objevujeme housenky, velké sklípkany, mnohonožky, stonožky, ledňáčka, škorpióny, dokonce nejmenšího sudokopytníka – kančila; dále pak outloně, cibetku, gigantní cvrčky, rosničky, netopýry… Na gymnáziu jsem miloval biologii, dokonce i dával při některých hodinách pozor, ale o většině místního hmyzu jsem jaktěživ neslyšel, nikde na podobný nenarazil, a teď od něj stojím třicet centimetrů a fotím ho.
O podobně bizarně vypadající hmyz není během noční prohlídky nouze.

O podobně bizarně vypadající hmyz není během noční prohlídky nouze.

Zvířata jsou vám v noci mnohem blíž, než si myslíte. Džungle totiž nikdy nespí. Vše má svůj specifický režim a zvuky, které slyšíte přes den, jsou o dost jiné než ty noční. Jakmile padne tma, nastupuje noční směna. Během dvou hodin strávených v temném lese máme možnost pozorovat z bezprostřední blízkosti víc zvířat, než v uplynulých několika dnech dohromady…a překvapivě nejsme ani rušeni dotěrnými komáry.

Jedno z odhalených tajemství noční jungle – sklípkan ukrytý v kmeni stromů a čekající na svou kořist.

Jedno z odhalených tajemství noční jungle – sklípkan ukrytý v kmeni stromů a čekající na svou kořist.

Festival tetování

Vracím se do Kuchingu a v hostelu potkávám nezvykle mnoho potetovaných cestovatelů. Nejedná se přitom o nějaké mini kérky, které spousta lidí schovává pod trikem, protože čínské znaky pofidérního významu nebo tribal na bicepsu není již jaksi v módě. Nositelé těchto velkolepých inkoustových děl jsou na ty své právem hrdi, a i kdyby chtěli, nedovedu si vzhledem k velikosti pomalované plochy vůbec představit, jak by je skryli.

Tradiční tetování lidí kmene Iban na každoročním sjezdu tatérů tentokrát v Kuchingu.

Tradiční tetování lidí kmene Iban na každoročním sjezdu tatérů tentokrát v Kuchingu.

Dozvídám se od jednoho z účastníků o každoročním sjezdu tatérů, tentokrát konaném v Kuchingu. Jsou tu i další umělci z Evropy, Států, Japonska, Indonésie, Austrálie – zkrátka z celého světa. Místní výstaviště tento víkend slouží výhradně lidem, pro které tetování není jen obrázek na kůži, ale životní styl. Tuto domněnku mi potvrzuje čtyřicátník Martin, který ve svém městě ve Švýcarsku spoluvlastní tetovací salon a ukázku své práce si vozí stále s sebou. Celé tělo, kromě části obličeje, má pokryto obrazy. V Kuchingu chce zaplnit pár posledních prázdných míst některým z tradičních motivů používaných lidmi kmene Iban, než se po roce na cestách vrátí do Evropy.

"Dlouhé domy"

Tradičním příbytkem lidí Iban jsou tzv. dlouhé domy (i desítky metrů), ve kterých žije několik rodin pod jednou střechou, avšak v oddělených částech. Stále se dají najít tradiční dřevěné, avšak v současnosti převládají domy zděné. Rodiny z těchto obydlí si všemožně vypomáhají a tvoří fungující komunitu.

Čas strávený na Borneu se krátí a mě čeká let zpět do Kuala Lumpur. Na letišti při odbavení jsem tázán, kde že se nachází razítko, které jsem obdržel při přistání. A sakra! Snažím se vysvětlit, že žádná imigrační kontrola neproběhla, že jsem tak jako ostatní spolucestující zkrátka odešel z letiště. Nastává pár minut stresu a odlet mého Boeingu se nenávratně blíží. Hlásím se u policie a vysvětluji jim, že do letadla prostě musím nastoupit, že je mi to líto, ale není mojí povinností vyhledávat někde za rohem pasovou kontrolu. Navíc jsem prakticky ve stále stejném státu – Malajsii. Po několika dalších minutách dostávám razítko na letenku a spěchám do letadla.

O tom, že jsem někdy byl na Borneu a potil se v jeho deštném pralese, tak neexistuje v oficiálních záznamech žádný důkaz.


Foto:

Michal Guzi


Michal Guzi


Diskuze k článku


Soubory:

Akce:


Facebook staňte se našimi fanoušky

Novinky sledujte nás na Twitteru

Spolupracujeme:


 

Kalendář

« Březen/2017 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31