Reportáž: Brněnský Masakr 2014

Logo závodu Brno má konečně také svoje Ultra. Brněnský masakr je závod, čítající 63 km s převýšením 2180 m. Letos se běžel již druhý ročník. Trasa závodu vedla v přilehlé přírodě na severu Brna. Pro méně zdatné se letos běžela i o půlku kratší trasa. CzechOut byl u toho! Na 63 km dlouhé trati.


CzechOut na startovní listině

Profil trasy závodu

Profil trasy závodu

O tomto závodě jsem se dozvěděl již loni, ale tenkrát bylo už pozdě na nějakou registraci a po loňské Beskydské sedmičce jsem toho měl docela dost. Už ani nevím kdy, ale dal jsem na toto téma řeč s Martinem, mým (jak já ho nazývám) běžeckým učitelem a úžasným kamarádem. Slovo dalo slovo a někdy v březnu už jsme byli přihlášení. Dokonce i s Michalem, dalším z naší běžecké party. Já pod názvem týmu CzechOut. Tak nějak se v průběhu roku dostal Masakr na pomyslném žebříčku před BéSedmičku a měl to být pro mě jakýsi vrchol sezony. Po neúspěšné B7 jsem ještě zlanařil Toma, jestli si nezajede do Brna dát alespoň poloviční trasu.

Před závodem

Pár okamžiků před startem a stále s úsměvem

Pár okamžiků před startem a stále s úsměvem

Start závodu připadal na 20. září v 7:00. Vybíhalo se z Brněnských Řečkovic, přes Velkou Babu, Babí Lom, Vranov, Adamov, Nový Hrad, opět Adamov, Alexandrovu rozhlednu, Babice a Bílovice nad Svitavou, Útěchov, Ořešín, Soběšice až zpět do Řečkovic. Startovní balíček jsem si s Martinem jel vyzvednout již den předem. Chvilka hledání svého jména a startovního čísla je vždycky pro mě takovým „očekáváním,“ jaké číslo dostanu. Za jak „velkého favorita“ mě pořadatelé mají… „No jó Absec, má jedničku. Asi počítajó, že to vyhraje.“ Hlásil Martin svojí ryzí brněnštinou. Prvně jsem si myslel, že si dělal srandu, ale vzhledem k tomu, že čísla byla přiřazována abecedně, tak Michal opravdu startoval jako „velký favorit“ s číslem 1. Já pak využíval svého chvilkového návratu na rodnou domácí půdu a s jiným kamarádem jsem ještě vyrazil na dvě piva a příjemný pokec. Do postele jsem se dostal v 10 hodin a bylo přede mnou krásných 6 hodin spánku.

Startovní nasazení

Kousek před Vranovem jsem pozdravil fotografa

Kousek před Vranovem jsem pozdravil fotografa

Nemohl jsem radostí a nedočkavostí (těšil jsem se jak malý Tarahumara na dřevěný míček) dospat a pořád jsem se budil. Ráno jsem vstal ve 4 hodiny, nachystal výborné müsli s mlékem a chia semínky. Pak už následovala jen cesta rozjezdem do Řečkovic a mohla začít předstartovní příprava. Můj plán byl zaběhnout svůj první ultra závod (Beskydská sedmička je pro mě díky profilu spíš dálkový pochod :-) ) kolem osmi hodin. Případně za míň, ale především si užít krásu přírody na Brněnsku. Přírody a míst, která velmi dobře znám! Prostě tak nějak dle slov klasika Honzy Zemaníka: „Běžet si to svoje.“ Start byl poměrně ostrý a Michal nám už po chvilce začal mizet. Ukázal tak, že je na tom z nás tří jako vždy nejlépe. A to ani moc (podle jeho slov) netrénuje. Podezříval jsem ho z toho, že je něco jako kráva z galaxie Gama, akorát místo 4 žaludků, má 4 plíce. Zůstal jsem tak s Martinem a první kopec na Velkou Babu jsme šli.

Heč, budu mít podpis

Kousek před občerstvením v Bílovicích nad Svitavou

Kousek před občerstvením v Bílovicích nad Svitavou

Z prvního trošku kopce jsem to pustil. Martin se vždy diví, že to tak z kopce pustím, že nemám pud sebezáchovy a nebolí mě kolena. Jenže já mám prostě seběhy rád. Jsou to takové kilometry zadarmo. První seběh tak lakonicky komentoval slovy: „Tak teda ahoj večer.“ Ale po chvilce mě pod kopcem stejně doběhl. Při dalším a trošku delším seběhu jsem mu pro změnu lakonicky oznámil já: „Tak po závodě ve výřivce.“ Na Babí lom jsem opět přešel do chůze. Kdo to tu zná, tak ví, o jaký přírodní útvar se jedná. (Tohle říká např. wikipedie: Vrcholovou část představuje hřeben slepencových skalek) Na hřebeni se tak jedná spíše o turistiku. Naštěstí všichni kolem mě volili stejný postup a tak se šlo po hřebeni ostrou chůzí s přidržováním se skalek, kamení apod. Seběh dolů do Vranova jsem opět pustil. Stihnul jsem ještě mávnout fotografovi do objektivu a byl jsem na první občerstvovací stanici. Cca 14.5 km jsem zvládl za zhruba hodinku a půl. Vzal jsem výborný koláč, ionťák a banán. Za chvilku doběhl Martin a hlásil mi: „Heč, budu mít v knížce Ti kteří utíkají pěšky podepsanýho Dana Orálka, Žákovskou aji Daňka, chvilku jsem totiž běžel vedle Aleny Žákovské, tak jsme se bavili o tarahumarech a slíbila mi v cílu podpis.“ Chvilku jsem na něj počkal a pak jsme spolu vyrazili do Adamova.

Jak jsem potkal strom

Opravdová momentka s podpůrným týmem rodičů

Opravdová momentka s podpůrným týmem rodičů

Do Adamova jsem to z kopce už tak nepustil. Usoudil jsem, že nemá cenu závodit hned tak ze startu. Že mě stejně Martin vždy na kontrolách dožene. Cestou dolů jsme museli podlézt spadlou břízu a já si zanotoval Goťáka: „Hej břízo bílá, skloň se níž.“ Cestou po rovince z Adamova mi Martin trošku poodběhl. Do kopce na Nový Hrad, kdy jsem přešel do chůze, kolem mě s lehkostí proběhla právě Alena Žákovská. Na vrcholu jsem došel Martina, který mi ihned na uvítanou říkal: „Tyjo, vona mě předběhla jak nic.“ Míjela nás pak ještě při seběhu z hradu. Já místo, abych sledoval, kudy jdu, tak jsem se díval, jak lehce běžela a střetl jsem se s větví stromu. Rsp. můj pravý biceps, rsp. to, co by se při dostatečném obvodu dalo nazývat bicepsem. U hradu jsem zkontroloval ránu (krvácející oděrka) a rozkousal jednu protikřečovou tabletu. Na kontrolu k Máchovu pomníku jsme doběhli s Martinem opět skoro společně. Z poza keře tu za námi došel Michal.

První krize

Ještě napsat manželce, jak jsem na tom.

Ještě napsat manželce, jak jsem na tom.

Nebylo mu dobře od žaludku. Raději prý byl schovaný. Až když nás uslyšel, tak vyšel. Všichni tři jsme tak začali sbíhat do Adamova. Michal s problémy s žaludkem a mně pro změnu maličko tuhnuly nohy. Martin nám tak lehce utekl. Michalovi nebylo očividně dobře, takže Mirek Dušín v mém těle se změnil na Štětináče a celé Bratrstvo kočičí pracky a já se rozhodl, že jeho stavu musím využít, utéct mu a dokončit líp jak on. Takže jsem se trošku víc rozběhl. (Fakt sorry Michale, snad to ta slivovica ode mě spraví :-) ) Martina jsem doběhl u studánky, (U kalicha) jak si dobíral vodu. Nakonec jsme stejně do Adamova na občerstvovačku (30.5km) doběhli všichni tři spolu. „Veganství a zdravá strava ať jdou do pr…“ pronesl jsem směrem ke klukům a vzal si chleba se sádlem, osolil a naložil si na něj cibulku. Absolutně jsem neměl chuť na sladké, müsli a jiné „zdravější“ věci co nabízela občerstvovačka a můj batoh. Vytlačil jsem pak ještě gel z Chia semínek do kelímku a nechal si kelímek dolít vodou. Pak jsem ale asi udělal velkou chybu. Snažil jsem se držet kluků… Ani jsem tuhnoucí nohy neprotáhl, nepromasíroval a s kelímkem v ruce jedné a s tekutým magnéziem v ruce druhé jsem vyrazil za nimi na Alexandrovu rozhlednu.

Všichni pryč

A vyrazit na trasu

A vyrazit na trasu

Semínka jsem neměl čím rozmíchat a tak jsem využil tubu od magnézia jako žličku (užičku). Kdo zná cestu z Adamova na rozhlednu a Adamov celkově, tak ví, že je to ideální město pro důchodce. Všude je to do kopce… Takže nás čekala 2.5 km dlouhá pěší turistika do prudkého stoupání. Do kopce mně začalo tuhnout levé stehno (kvadriceps) a tak mi kluci pomalu mizeli z dohledu. U rozhledny jsem potkal Martina a již odbíhal. Já si zde rozkousal další tabletu proti křečím a zkoušel to na rovince rozběhnout. Občas jsem musel na chvilku přejít do chůze, a čekat, co tableta udělá. Kluci už byli stejně pryč a kolem mě bylo pusto prázdno. Do Babic jsem doběhl s jedním závodníkem. Trošku jsem váhal a pokukoval, kde je kontrola. (Dřív, jakožto mladý švarný hoch, jsem tudy chodil dálkový pochod Pošťácká padesátka a v Babicích u hospody vždy byla kontrola) Radši jsem mrkl do mapy a…jasně, domácí příprava… Až dole u nádraží. Co na tom, že mě předběhli další lidi. Kopec dolů k nádraží jsem občas seběhl a občas prudší části sešel.

Maraton v nohách a ještě „půlka“ přede mnou

Občerstvovací stanice na 50.5km

Občerstvovací stanice na 50.5km

Na kontrole v Babicích nad Svitavu jsem dostal šílený hlad. Vytáhl jsem pro jistotu z batohu tortillu s Guacamolí a fazolema. Chuť avokáda, papriček jalapeňo, česneku, rajčat a fazolí Adzuki působila úplně blahodárně. Bylo mi úplně jedno, že kluci mizí někde za kopci, hlavně, že jsem jedl. Kopec k další kontrole jsem vyšel celkem rychle. Pak už zbýval jen seběh do Bílovic na občerstvovačku a čipovou kontrolu. Při přebíhání mostu přes Svitavu, jsem zpozoroval rodiče, ségru a neteř. Ti jak zpozorovali mě, tak začali fandit. Úžasný pocit. :) Při dobíhání na občerstvovačku jsem měl pocit, že mě šálí zrak. Dlouhý vlasy, sandále…Martin! „Zdravo Drugáry“ křičel jsem ještě 20 metrů před občerstvovačkou. Martin už byl ale na odchodu. Než odběhl, tak jsme prohodili pár slov. „Tyjo, Absec? Beztak bude už v cílu. Vůbec jsem ho tady už nepotkal.“ odpověděl mi na otázku, kde je Michal… „To není možný, kam se hrabe Ježíš, nebo pták fénix. Ten člověk vstal úplně z mrtvých.“ Blesklo mi hlavou. Jakmile Martin odběhl, nechal jsem si dolít ionťák do vaku a pokecal ještě s rodinou. Bylo zhruba půl jedné. Tedy 5 a půl hodiny od startu. „To není tak zlý, na to jaké jsem měl krize, nemohl jsem místy běžet a že do kopců chodím.“ pomyslel jsem si. Ale ještě jsem neměl vyhráno, ještě jeden půlmaratón…

Pravda, vleče se to

Ano, opravdu mě nic netrápí! Vesele mávám do objektivů.

Ano, opravdu mě nic netrápí! Vesele mávám do objektivů.

Rekord na půlmaratón mám 1:39:40. Bylo mi jasné, že za tu dobu v cíli nebudu. Leda omylem. Tak jsem kalkuloval a vypočítával. Dvě?? Možná tři hodinky? Dvě a půl a budu do 8 mi hodin od startu v cíli. Což by nějak odpovídalo mému plánu. Rozloučil jsem se tedy s našima, nasadil MP3, abych se nabudil a… Baterky byly v háji. Tak nezbylo, než předat MP3 našim a honem vstříc dalším kopcům. První stoupání k rozcestníku U Luže (44km) nebylo tak zlé. I seběh dolů zpátky k Svitavě. Zde jsem se již po několikáté přesvědčil, že Cimrmanovské „kdo chvíli močil, již močí opodál,“ skutečně platí, protože mě opět někdo při čůrání předběhl. Ovšem stoupání od Myší díry (47km) až do Útěchova (50.5km) byl hnus. Dlouhý táhlý kopec na úmorném slunku (není nad to, obléct si černou) mi dal vážně zabrat. Jakmile se začaly blížit první obytné chatky, trudomyslnost ustávala. Ale místo, aby cesta vedla do zástavby, tak vedla ještě oklikou kousek dál do lesa. Trudomyslnost tak byla zpět. Navíc od jedné chaty se linul pach táboráku a zvuk zpěvu Honzy Nedvěda. Měl jsem chuť lisknout batoh do škarpy, jít si opéct buřt, dát si pivo a zazpívat si nějakou oblíbenou trampskou písničku. Třeba... „tam kde zem duní kopyty stáááád.“:) Neudělal jsem to a tak jsem doběhl až do Útěchova.

Učebnicová křeč

Ještě vzít banán, zamávat a hurá dohnat ztrátu

Ještě vzít banán, zamávat a hurá dohnat ztrátu

Tam jsem potkal Martinovu manželku Johanku. „Martin tu byl, tak před pěti minutama.“ oznámila mi. „A Michal?“ zeptal jsem se. „To nevím, toho už jsem nestihla.“ zněla odpověď… Terminátor, blesklo mi hlavou. „Romča (moje žena) na tebe čeká v cíli?“ ptala se ještě Johanka. „Nene, do Brna a do Řečkovic dojede akorát jak budu dobíhat. Máme to tak schválně naplánované.“ zněla moje rádoby vtipná odpověď. No nic, alespoň jsem se chtěl pokusit doběhnout Martina, protože Michal T-1000 byl už za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero kopci. Pět minut se mi nezdálo tak moc. Něco jsem pojedl, natlačil do sebe gel, tabletu proti křečím, dolil do vaku ionťák, zapózoval Johance do foťáku a vyběhl s banánem v ruce. Motivován jen pěti minutovou ztrátou jsem seběhl jeden kopeček a pak svižně přešel do dalšího stoupání. Pár km před kontrolou na 54km to ale přišlo. Křeč do levého stehna. Za celou svoji (kdysi) desetiletou fotbalovou kariéru, za celou svoji běžeckou kariéru (zhruba rok a půl se považuju opravdu za běžce)… Nikdy jsem neměl křeč. Divil jsem se tehdy spoluhráčům, že na to někteří tak trpí…Že je to tak bolí… Vzpomněl jsem si taky na film Kolja, jak tam Zdeněk Svěrák mluvil o tom, jak hrál v Americe… „A ten černoch…Pánové, slzy jako hrachy.“ Měl jsem co dělat, abych nezačal bolestí ronit podobné slzy. Levé stehno mi ztvrdlo jak po koňské dávce Arginmaxu. Noha nešla absolutně ohnout. A kolem mě běžel jeden závodník za druhým. Po asi pěti minutách, kdy to trošku povolilo. Jsem zkusil nohu protáhnout, ale jakmile jsem si nohu přitáhl k zadku, chytala mě křeč do zadní strany stehen (hamstring)… Ihned jsem nohu pustil a protáhl nejdřív zadní stranu, pak přední stranu a pak pro jistotu ještě lýtka.

Trápení

Cílový kopeček a i přes útrapy je patrný náznak úsměvu

Cílový kopeček a i přes útrapy je patrný náznak úsměvu

Jak jsem měl ztuhlé nohy, tak jsem ještě ke všemu kousek před Ořešínem, nakopl jakýsi kus klacku a natrhl si síťovinu na botě. Zbytky Mirka Dušína byly úplně pryč a já si hezky zanadával. Až k poslední občerstvovačce v Soběšicích na 59 km bych to shrnul jako Forrest Gump. Když jsem mohl, běžel jsem, když jsem nemohl, šel jsem, když jsem měl křeče, protáhl jsem se, když jsem měl hlad, jedl jsem, když se mi chtělo… však víte, šel jsem. Rozhodně už jsem jak Honza Zemaník „Neběžel to svoje.“ Občas jsem se snažil ještě namotivovat Jurkovým: „Někdy prostě musíš.“ Šlo to do doby, než se dostavily příznaky křečí a „já prostě nemohl.“ Vytyčil jsem si dva závodníky, s kterými jsem se tak průběžně asi posledních 10 km „naháněl,“ že zkusím skončit líp než oni. Jeden totiž cestou dost fotil a druhý měl na můj vkus moc velký batoh. Moje běžecké ego by jistě utrpělo, kdyby byl někdo takový rychlejší, než já. Jenže oni se na rozdíl ode mě na poslední občerstvovačce jen napili, najedli a mazali dál. Já si zde zopakoval svůj všesokolský cvik-zadní strana stehen, přední strana stehen, lýtka, běžím dál.

Bez fotky od Dana

Dokonáno jest. Právě dostávám pamětní medaili

Dokonáno jest. Právě dostávám pamětní medaili

Dostal jsem se do pozice, kdy přede mnou nebyl nikdo, za mnou nikdo a tak jsem (pokud to stehna umožňovala) volně klusal lesem, pokusil se seběhnout docela prudký kopec v Zamilovaném hájku a zkusil zavtipkovat na poslední kontrole. Pak mě už čekala jen paneláková zástavba a nezáživné stoupání až do cíle závodu. Musel na mě být zajímavý pohled, jak se ztuhlými svaly vycházím schody u Obchodního domu. „Pane prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“ Ptal jsem se ještě v naději na dobrý čas kolemjdoucího. Ten byl očividně zaskočen, že se ho takové potem páchnoucí idividum v „prosoleném triku“ ptá na čas. „Za pět minut čtyři.“ Zněla pak jeho odpověď… To mi dodalo trošku sil a tak jsem posledních asi pět set metrů do cílového kopečku běžel, abych to stihl pod 9 hodin. Před cílem, jsem ještě mávnul taťkovi do kamery a Johance do objektivu. Dostal jsem medaili a zkontrolovali mi kartičku se všemi kontrolami. Pak mi ještě rukou potřepal jeden ze závodníků, kterého jsme párkrát s klukama na trati potkali a který nás na startu před závodem fotil. (tohle gesto mě moc potěšilo a moc za něj díky) Pak jsem šel hledat kluky. Dan Orálek už dávno doběhnuvší do cíle, nefotil. Jak by ne. Však už tu čekal skoro 4 hodiny. To by musel vozit dvanáct paměťovek, aby vyfotil i takové pomaláče, jakým jsem byl já. Vyhrál závod s časem 5:05:35. Já se do cíle dostal s časem 8:56:18 na 143 místě z 260 závodníků.

Po závodní uvolnění

A přijímám první gratulace. Díky!

A přijímám první gratulace. Díky!

Martin mi utekl o 13 míst. Doběhl s časem 8:35:53. A Michal aby těch jedniček neměl málo (první místo z nás tří a 1 jako startovní číslo), tak skončil na 111 místě. Čas měl 8:07:12. Smekám před ním, skvěle se s tím vším popral. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby neměl takové potíže a víc by trénoval. Asi (jak ze srandy říká Martin) by fakt vyhrával kde co.
Michal byl po mém doběhnutí už vysprchovaný a ihned mi potřásl pravicí. Martina jsem potkal s ručníkem v ruce. Taky mi hned gratuloval. „Tak co, podepsali se ti?“ Ptal jsem se Martina. „Jo, všeci až na autora, ještě nedoběhl.“ Odpověděl mi. Sprcha mi pak přišla náramně vhod. Prodebatovali jsme s Martinem, co jsem si prožili na trati. Já nakonec ještě oblékl plavky a zalezl na 10 minut do výřivky. Mezitím se brutálně rozpršelo. A předávání cen tak bylo pro medailisty jistě osvěžující. :) Došel jsem pak do školní jídelny na jídlo a poklábosili jsme ještě s Tomem. Nakonec o hodinu později, proti původnímu plánu dorazila i manželka. Pochválila mě, dala mi pusu a… prostě pro ni jsem stejně ten nejlepší běžec co kdy byl a bude! :-)

Hodnocení závodu

Tohle vše mi bude připomínat moje první závodní ULTRA.

Tohle vše mi bude připomínat moje první závodní ULTRA.

Jednou větou. Naprosto parádní. Pokud se přihlásíte včas (letos do 5 září), tak je cena krásných 500,- plus možnost objednat si bavlněné tričko za 100,-. Po tomto datu to vyjde na 600,-. V ceně máte krásné zázemí s možností úschovy věcí, sprchou, bazénem a výřivkou. Po závodě za pár korun masáže. Jídlo zdarma. Kdo doběhne, tak nádhernou pamětní medaili a diplom. Velmi dobře zajištěné občerstvovačky. Na nich banány, koláče, müsli tyčinky, chleba se sádlem, sůl, salám, cibule, ionťák a vodu. Plus na poslední i CocaColu. Značení bylo podle mého naprosto perfektní. Zaváhal jsem jen jednou až skoro před cílem v Zamilovaném hájku. Trasa je docela náročná, (alespoň pro člověka ze Slováckých nížin, kde nejvyšší kopec má 361 m.n.m.) ale vede po tom nejhezčím, co se dá na severním okraji Brna potkat. (Aspoň podle mě, rodilého Brňáka) Ti, co by si nevěřili na plnou porci km, tak mají možnost zaběhnout si i poloviční variantu.
Za rok chci jít určitě zase, zlepšit se, víc si to užít a porazit kluky. Už nechci být jak Slávisti „věčně třetí.“
Co se týká křečí, tak je přisuzuji zpětně asi přepálenému začátku a tomu, že jsem se snažil hned od startu držet kluků, pak taky nedostatečnému přísunu tekutin. Vždy jsem „čůral žlutě,“ což značí dehydrataci. V Chirunningu se píše, že pokud vás bolí svaly, tak je používáte. Měli by jste se víc uvolnit a „nechat působit gravitaci.“ Prostě asi Chirunning nemám ještě tak na háku a bral jsem celý závod moc na sílu. Dokážu takto běžet krátké trasy, ale asi ne ještě ULTRA. Taky asi tomu přispělo maličko to, že před 14ti dny jsem absolvoval B7 (sice ne celou) a možná nestihl dostatečně zregenerovat. I minimum výběhů za poslední tři měsíce udělaly asi své. Ovšem jsou to jen dohady a jak mi Cimrmanologové říkáme: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se s tím dá dělat.“ Zpětně tak svoje první Ultra hodnotím pozitivně, sic jsem byl po závodě docela zklamaný. Ale čas je opravdu dobrým lékem a zážítky ikdyž nebyly příjemné, byly silné.
Takže za rok znovu a Hyn sa hukáže
 

Zdroje: 

web závodu

Foto/Video:

Johana Gajárková, Juraj Kožiak a Petr Švanda


Jiří Vaněk


Diskuze k článku


Soubory:

Akce:


Facebook staňte se našimi fanoušky

Novinky sledujte nás na Twitteru

Spolupracujeme:


 

Kalendář

« Srpen/2017 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31