Reportáž: Beskydská sedmička 2014

Logo závodu CzechOut byl opět u toho, aneb příběhy z loňska pokračují v Beskydech.


Rekapitulace let předešlých.

"Oficiální" profil trati závodu Beskydská sedmička pro rok 2014

S Tomem jsme poprvé v Beskydech startovali v roce 2012. A i přes nedokončení nás Beskydská sedmička uchvátila. Až tak, že jsme v roce 2013 šli znovu. Došli a já dokonce v cíli pod K2 žádal svoji ženu o ruku. Sice to nemělo takový ohlas jako zasnoubení dvou závodníků na pódiu před závodem v Třinci, ale krok to byl neméně důležitý. V Lomné ve Frenštátu proteklo mnoho kubíků vody a byl tu znovu start B7. Registraci jsme s Tomem provedli skoro hned po spuštění (3. ledna). Chtěl bych podotknout, že v roce 2012 jsme se přihlásili někdy v červnu. Na další ročník tuším koncem ledna. Letos už touto dobou bylo vyprodáno. To jen dokazuje jak je B7 oblíbená a jaký se z ní stává fenomén.

Příprava

Mapa závodu Beskydská sedmička pro rok 2014

Mapa závodu Beskydská sedmička pro rok 2014

Mezitím, co ve výše uvedené Lomné protékaly vesele kubíky vody, já se oženil, změnil práci, přestěhoval se z Brna do úrodných Slováckých nížin a moc poslední tři měsíce z výše uvedených důvodů neběhal. Hlavně kopce…(ty jsem trénoval stěhováním IKEA PUZZLE do 4 patra v paneláku bez výtahu :-) ) Tom na tom byl možná ještě hůř. Dodělával titul, státnicoval, získal novou práci, přestěhoval se do ciziny (Praha) a taky tomu moc nedal. Dle jeho slov na naší svatbě se aspoň „poctivě flákal.

Já stihl naběhat necelých 1000km, ale stejně jsem měl drobné obavy. Měl jsem ještě od března přihlášený Brněnský masakr (14 dní po B7) a tak jsem po zhlédnutí letošní mapy pro B7 usoudil, že to nebudeme letos nějak hrotit a vezmem to jako řádný trénink na Brněnský masakr. Třešnička na dortu by pak byla oslava výročí zasnoubení pod K2. Letošní rok byl pro hobíky těžší o sestup do Řeky a následný výstup na Ropici. Podle mapy to mělo být kilometrově stejné jako loni, jen více nastoupaných výškových metrů. Tajně jsem doufal, že to opět dáme pod 24 hodin. Já bláhový...

Letos ještě těžší

Reklama na CzechOut :)

Reklama na CzechOut :)

Oproti předchozím ročníkům jsme letos nevyužili přívětivosti a ubytování od mojí dobré kamarádky (a korektorky článků :- ) ) Lenky a dojeli dík pracovnímu vytížení až v pátek odpoledne. Na akreditaci tak nebylo tolik lidí, jako bývá vždy hned na začátku. Vyzvedli jsme tašky, šli ke smajlboxu, já se hbitě rukou učesal a …. „Jé, když ses tak hezky učesal, tak já vás vyfotím.“ Takže následovala ještě jedna fotka do fotografčiného rodinného alba závodníků, pak pííííp u smajlboxu… a fotky byly na světě. Pak přišla na řadu poflakovačka u auta, jídlo, pokec s Lenkou, Honzou a malým Vojtíškem. Namazali jsme domácí Guacamole do tortill a šli se ještě pokusit zdřímnout do auta. U auta jsme se i převlíkli do závodního a potom odešli na vlaky do Třince.

Jako vždy na nádraží ve Frenštátě vládla příjemná atmosféra. Bača zde měl ovci a kozu a oznamoval, že: „Vy co jste z Prahy a neznáte to, tak tato zvířátka si můžete pohladit“ Tom coby třítýdenní Pražák chvíli váhal. Ve vlaku jsem měl plán dohnat spánkový deficit, ale podařilo se mi zalomit jen tak na 20 minut. Na náměstí v Třinci už bylo vše připraveno. Libor Uher nám oznamoval, že mapy co jsme dostaly, jsou k ničemu, že ještě museli kvůli záškodníkům (již asi třetím ročníkem někdo úmyslně přeznačuje trasu) pozměnit trasu při sestupu do Řeky. Že je trasa rozbahněná a hodně náročná. Zaslechnul jsem ještě něco o tom, že pro hobíky to bude snad 94km. Inu, čekala nás zábava pořádná. Ještě přišla na řadu svatba dvou závodníků, co se loni zasnoubili (ani neměli koláčky a slivovicu :-/), pak požehnání od faráře, hymna, znělka Pevnosti Boyard, husina po celém těla a byl tu start.

Libor měl pravdu

Takto vypadal smajlbox v praxi. Po přiložení čipu máte takovouto památku

Takto vypadal smajlbox v praxi. Po přiložení čipu máte takovouto památku

Nikam jsme se moc ze startu nehnali. Chvilku jsme šli poblíž ženicha a nevěsty a poslouchali, jak jim každý druhý říkal: „Jéé, hele nevěsta a ženich. Jaká je svatební noc? Těšíte se na svatební cestu?“ apod. Pokud se jich na tohle celou cestu pořád lidi ptali, nedivil bych se, kdyby někdo (jako ten komparzista z Donutilova vyprávění) dostal klíčema mezi oči. Stoupání první sjezdovkou šlo v pohodě, akorát jsem ztratil Toma. Z předchozích závodů máme naučené „signální znamení,“ (abychom nemuseli pořád volat: "Tome? Jdeš Jirko?" apod.) kterým je Smoljakovské houkání z filmu Na samotě u lesa. Vše by bylo v pohodě, kdyby mi v odpověď nezačalo místy houkat tucet dalších závodníků… Tím pádem jsem neměl pojem, kde byl. Vyšlapal jsem teda až na Malý Javorový, čekal a očima těkal po davu lidí… Naštěstí Tom tu byl za chvíli. Něco jsme pojedli a popili a šli dál.

Moc se nám běžet nechtělo, protože jsme nevěděli, co od sestupu do Řeky čekat. Na Velkém Javorovém jsme si přes nové čipy pípli průchod a začal Beskydský masakr terénní botu. Sestup do Řeky byl prostě mazec. Místy úzké pěšinky, kde se tvořily dočasné „špunty“ a sešupy přes srázy o sklonu tak 70-80°, kde snad ani cesta nemohla nikdy být, leda když paleolit chodil ještě do skautu. K tomu rozblácený a rozoraný podklad po závodnících před námi. Lidi navíc (možná i svojí neopatrností) uvolňovali kameny a ty se nekontrolovatelně valily dolů. Sem tam jsem zaslechl nad sebou „Pozor kámen!“ Než jsem na slovo kámen stihl odpovědět „ZDE!“, tak opodál už bolestí zavile zavyl nějaký závodník, který koupil kamenem o kotník. Jakmile to bylo možné, tak jsme s Tomem běželi, protože tohle jsme chtěli mít rychle za sebou.

Medvídek Pů

Černo Kýbača :)

Černo Kýbača :)

V Řece jsme se jen napili nachystaných Ionťáků, pípli si průchod a šli do kopce na Ropici. Kopec na Ropici se nechutně dlouho táhnul a já to tu začal nesnášet. Protože mi začínalo být jasné, že tuhle delší variantu pod 24 hodin nedáme. Náskok na časové limity byl oproti loňsku žalostný. Začalo mě štvát, jak jdeme pomalu, štval mě Libor Uher, že to takhle naplánoval, štval mě Tom, že nic neříká a jen jde, štval mě náš vypínač v obýváku, že nefunguje, štvalo mě, že jsem ještě nedočetl Chirunning a štvalo mě, že mě to všechno štve… (Však to znáte :-) ) Pak mi došlo, že tudy cesta nevede. Ihned jsem zavedl hovor na naše oblíbené hlášky z Cimrmanů, Donutila a Českých filmů. Začali jsme si z dlouhé chvíle vymýšlet jména a taky jsme prohodili SEM TAM FÓR. „Co kdyby se medvídek Pů, jmenoval příjmením Lky“ nahodil po chvilce Tom… „Nebo Berťák“ dodal jsem. Tak vznikl i pan Kandidát Věd a jiní, hlavně, že jsme byli už na Ropici a čekal nás sešup do Morávky.

Jenže místo, kde jsme loni běželi, jsme letos šli. No kdyby šli... Plahočili se. Strašně jsme se přizpůsobili tempu lidí okolo. Až tak moc, že na mě šlo spaní a Tom se vlekl jak zimní plaz na osm (Maresjev). Začínalo mě to všechno opět štvát. To že nás předcházeli pupkatí 50tníci, i maníci v pohorkách a (skoro) s krosnami na zádech. Byl jsem moc rád, že jsme dorazili do Morávky a mohli se pořádně najíst na občerstvovačce. Sjezdovku Sviňorky jsme vyšlápli celkem rychle a pak nás čekal jakožto hobíky traverz pod Travným s jednou čipovou kontrolou.

Lysá

Nevěsta a ženich se chystají říci si své ano

Nevěsta a ženich se chystají říci si své ano

Po chvilce začalo svítat a my se blížili do Krásné a na další občerstvovací stanici. Odtud nás čekal výšlap na Lysou horu, kde jsme loni stihli svítání. Výstup byl ale zdlouhavý. Cestou mě zaujal tatínek s maličkým synkem, jak si to už takto zrána mašírovali na Lysou. Moc hezky spolu debatovali a já si představoval, jaké to jednou bude, brávat své děti na výlety. Jakmile se nám naskytl výhled na severní sjezdovku, tak jsem si vzpomněl, jaké to tu bylo letos v lednu. Nyní bylo aspoň o 30 stupňů tepleji a bylo vidět. Těsně před 10:00 jsme si pípnuli průchod Lysou a šli pojíst tortilly k pomníku. Pak jsme započali pomalý sestup. Toma začalo bolet koleno a mě (dnes už po několikáté) napadaly myšlenky na ukončení. Kochal jsem se místy a „zkratkami“ kudy jsme v lednu kroužili kolem Lysé… Tady jsem si opravoval nesmek, v tomto kopci mě předběhl Libor Uher apod. Místa, která jsme loni seběhli jak nic, jsme letos šli. Ani vývar v Ostravici jakožto magnet pro sestup už nezabíral.

Schody Mordoru

Ležící spící trudomyslníci na náměstí v Třinci

Ležící spící trudomyslníci na náměstí v Třinci

V Ostravici jsme došli k čipové kontrole a pípli si další průchod. Zašli si ihned pro vývar a já s radostí snědl další tortillu s guacamolí. Poté jsem se šel vyvalit ven a protřepat nohy. Tam jsem narazil na člověka, co měl na nohou Luna Sandals. Hned jsem se s ním dal do řeči. Prý jen na noc měl na nohou boty, jinak celou dobu tyhle Sandále co živí Bosého Teda. Po chvilce došel Tom a prodebatovali jsme naše „šance na bednu“. Viděli jsme to oba stejně. Než se úplně zničit a dojít třeba ve 2 ráno, ten samý den jet domů a den na to jít hned do práce (v mém případě o půl páté ráno vstát), tak prostě zkusíme, co to půjde a kam to půjde. Smrk a jeho schody (zvané schody Mordoru) jsme si chtěli užít a tak jsme vyrazili.

Šlo se nám dobře, asi proto, že jsme si cestu opět krátili Donutilovskými historkami. Chvilku jsme postáli u rozcestí Nad Holubčankou a pak se vydali po schodech dál. Strmé stoupání po kamenitých schodech mi přišlo i letos v pohodě a cestou jsem předešel pár lidí. Tom byl během chvilky za mnou a mohli jsme traverzem pokračovat do sedla. Tyhle schody mi připadaly náročné jen první rok. Loni, ani letos mi takové potíže nedělaly. Možná proto, že už vím, co mě zde vždy čeká. Na vrcholu jsme pípli průchod a moc se nezdrželi, jednak díky otravným muškám, ale taky proto, že nás začal dohánět časový limit. U chaty Hubertka jsme se definitivně rozhodli, že závod dole v Čeladné skončíme. Navíc začalo hřmět a pršet.

Konec dobrý, všechno dobré

Najvert Stanislav a Žákovský Petr se stali vítězi letošního ročníku. A to s časem 12:08:57

Najvert Stanislav a Žákovský Petr se stali vítězi letošního ročníku. A to s časem 12:08:57

Usoudili jsme, že si nepotřebujeme nic dokazovat a že honit se třeba až do 4 do rána po Beskydech nemáme zapotřebí. Beskydy nás holt letos přemohly, rsp. letošní trasa. I situace jaká byla. Doufám, že letošní B7 byla alespoň dobrou prověrkou na (pro mě) „vrchol sezony“ Brněnský masakr. Při sestupu do Čeladné, jsem ještě volal manželce a našim, že končíme. Naši se nabídli a na Čeladnou pro nás dojeli. Na náměstí jsme tak letos přišli úplně z jiné strany a sledovali ty šťastlivce, co právě dobíhali do cíle. Absolutními vítězi v mužské kategorii se stali Najvert Stanislav a Žákovský Petr, s časem 12:08:57. Ženskou část pak ovládla dvojice Beniačová Linda a Mikulecká Marcela s časem 15:52:50.

Ředitel závodu Libor Uher vyhrál kategorii MIX 40-50 let. S Klárou Rampírovaou doběhli do cíle v čase 15:32:32. My se šli po příchodu na náměstí vysprchovat do zdejší školy (zázemí závodu) a pak na večeři do restaurace pod radnicí. Ubytování co jsme měli s rodinou rezervované ze soboty na neděli, jsme bohužel zrušili. Já se ještě „Gerojsky“ nabídnul tchýni, že to domů odřídím. Nalil jsem do sebe ještě „Slehu“ co mi zbyla a sedl za volant. Po cca 61km a 3900 nastoupaných výškových metrech v nohách mě čekalo 114km za volantem domů. Větší blbost jsem snad neudělal. Na Pinduli jsem ještě stáhl okýnko a jedouc krokem povzbuzoval závodníky, které čekalo už jen pár závěrečných kilometrů. Doma jsem pak byl celou neděli díky řízení pěkně ztuhnutý. Ze všeho mě ale dostala až návštěva mého běžeckého Guru Martina a společný 16km dlouhý výklus.

A co dodat na konec? Za rok přece zase. :-)

 

Zdroje:

beskydskasedmicka.cz

Foto/Video:

beskydskasedmicka.cz

 

 


Jiří Vaněk


Diskuze k článku


Soubory:

Akce:


Facebook staňte se našimi fanoušky

Novinky sledujte nás na Twitteru

Spolupracujeme:


 

Kalendář

« Listopad/2017 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30